Smysl života v Eposu o Gilgamešovi

Smysl života v Eposu o Gilgamešovi ¹

Podíváme-li se na vznik tohoto eposu, záhy zjistíme, že je víc než složitý. Na jedné straně jsou zde klínové tabulky nacházené až do dneška v archeologických vykopávkách. Na druhé straně je pestrost a složitost jejich obsahu, a tedy rozdílnost verzí. Nejstarší zlomky pocházejí pravděpodobně už z třetího tisíciletí před naším letopočtem a jsou spojeny se sumerskou civilizací. Vývojem se měnil jak obsah, tak i styl tohoto eposu. Pro nás bude důležitá verze ze sedmnáctého století před naším letopočtem, tedy verze babylonská. Literární vědci si na ní cenní nejen to, že v ní autor vytvořil z dílčích textů uzavřený celek, ale především to, že dílo nese výrazný emocionální náboj. I pro naše zkoumání je to důležitější než znát jen věcný obsah, a proto z ní budeme vycházet. Autora samozřejmě neznáme, ale z jazyka a místa nálezu můžeme odvodit několik skutečností. Tabulky byly objeveny v rámci vykopávek tzv. Aššurbanipalovy knihovny, která se datuje do sedmého století před naším letopočtem, víme ale, že tento text je daleko starší. Religionistické zkoumání text spojuje s uctíváním Šamaše, tj. boha slunce. Tento kult se v Babylonu rozvíjel především ve dvou městech – Sipparu a Larse. Protože je dílo psáno nářečím jihobabylonským, představujeme si, že autor žil v Larse. V době jeho sepsání bylo město pravděpodobně stále ještě samostatné, ale zdá se, že za nedlouho vítězstvím Chamurappiho o tuto samostatnost přišlo. To zasazuje pravděpodobný vznik do období okolo roku 1730 př.n.l. Epos o Gilgamešovi je proto považován za nejstarší literární památku tohoto druhu. Podíváme-li se na myšlenkový obsah, můžeme být nadšeni otázkami, které si klade a problémy lidské existence, které řeší. Díky tomu si můžeme uvědomit, že je v nás zakotveno skutečně něco všelidského, co trvá přes řadu tisíciletí, Právě na tyto shody a rozdíly se v dalším textu pokusíme poukázat.

Ústřední motiv díla není věnován zrození Bohů, nebo stvoření světa, jak to známe např. z babylonského mýtu Enuma Eliš, nebo z Hésiodova Zrození Bohů, ale smyslu lidského života a vyrovnání se s naší smrtelností. Je to patrné již na postavě Gilgameše, který je sice ze dvou třetin Bohem, ale z jedné třetiny člověkem, a proto ho trápí lidské a nikoli božské problémy. Za zmínku jistě stojí, že Gilgameš pravděpodobně skutečně existoval a byl vládcem Uruku. Tady se ale budeme věnovat Gilgamešovi jako fiktivní postavě, prototypu lidství, jehož postupné ustavování by mělo zajímat každého z nás. Gilgameš není spojován se svým božstvím, ale právě s lidstvím. Svědčí o tom text hned v první části básně: „On, hrdina, potomek Uruku, trkavý býk, jako první jde vpředu, kráčí vzadu jako pomocník svých bratří. Mocná síť, ochrana svých mužů, rozlícená potopa, jež ničí kamenné hradby, potomek Lugalbandy, Gilgameš dokonalý je silou, syn vznešené krávy, ženy Ninsuny. Toť Gilgameš, dokonalý, budící úctu, jenž otevře soutěsky horské, jenž kopal studny na svazích hor.“ ²

Ústřední otázka díla, tj. postavení člověka ve světě, smysl jeho života a smrti, se však nevynoří hned. Člověk si jí nejprve musí uvědomit a cesta k ní vede přes zastávky, které určitým způsobem musí absolvovat každý z nás, když se takto ptáme. Nejsme sice v postavení poloboha, ani absolutistického vládce, máme každý svůj životní příběh, ale způsob, jak se vyrovnat s vlastním životem či vlastní smrtelností trvá. Jde o cestu hledání, a když už se stane filosofickým tématem v pozdějších dobách sofistikovanějším způsobem, je jasné, že právě motiv životní cesty je ten nejdůležitější pro uvědomění si sebe sama, pro naši sebeidentifikaci.

Pochopení cesty v eposu není dokonce ani jednorozměrné. Máme před sebou několik variant této cesty, vázané jak na samotného Gilgameše, tak i na jeho pozdějšího přítele Enkidua. Můžeme ji zároveň spojit s časovým momentem, přičemž sledování plynutí času je pro proměnu cesty velmi důležité. Cestu absolvuje nejprve Gilgameš sám, a ani si neuvědomuje, že už na ni vykročil. Pak dojde ke konfrontaci jeho cesty a cesty Enkidua, což způsobí první, i když zatím velmi omezené prozření. Závěr cesty musí Gilgameš opět absolvovat sám. Důvody jsou v průběhu hledání víc než zřejmé.

Na začátku eposu je Gilgameš zpupným samovládcem, nadřazeným podle svého mínění všem lidem. Má proto své důvody – je ze dvou třetin Bůh a je mu dána absolutní moc nad Urukem. Autor eposu vyjadřuje tuto jeho pýchu (podle řeckého pojmu ve smyslu hybris) §§§§–vztahem k mužům i ženám, jimž vládne, zotročuje je a nedovoluje jim žít rodinným životem. „Nepouští Gilgameš syna k otci, ve dne v noci nutí i děti k práci. On je teď pastýřem Uruku hrazeného, on jejich pastýř – a přece je utlačuje! … Nepouští Gilgameš dívku k milenci, dceru hrdiny, manželku muže udatného.“ ³

Základním mezilidským vztahem všech má být podle něho pouze vazalský vztah k vládci. Z něj Gilgameš čerpá představu o své hodnotě. Velmi brzy se ukazuje, že tím se nedá celý lidský život naplnit. Deficience mezilidských vztahů se vždy projeví, mimo jiné tím, že představuje určitou abnormalitu. Jde o první krok na cestě poznání a zároveň autorovo upozornění pro každého člověka, jak moc potřebujeme druhé lidi, abychom dosáhli uměřenosti, kterou známe jako ideál např. ve starořeckých dramatech.

Mohli bychom namítnout, že Gilgameš není zcela bez vztahů, protože má silný vztah ke své matce. Nejde ale o žádný oidipovský komplex, ani dnes často připomínané „mamánkovství“. Nesmíme zapomínat, že Ninsun je moudrá a všeho znalá bohyně. Takový vztah není rovnomocným vztahem člověka k člověku, jak ho vyjadřuje mezilidský vztah, obvykle vztah přátelství mezi muži, na němž si všechny starověké civilizace zakládají. Proč právě takové přátelství je ceněno, není náhodné. Vyplývá to z dobových životních podmínek. Přítel je především oporou v boji, jak se brzy i v tomto eposu ukáže. Třebaže sami již tuto zkušenost většinou nemáme, protože se nedostáváme do situace boje muže proti muži, i my potřebujeme rovnomocné přátelství.⁴

Jste-li však jako Gilgameš všem lidem nadřazen, je jasné, že jediní, jimž si mohou lidé na Gilgameše stěžovat, jsou Bozi. Je to dobově zcela přiměřená rada a víme, že se jí mnozí lidé řídí dodnes. Co je zajímavé, je srovnání starořeckého dramatu s Gilgamešem. V řeckém dramatu by Bozi zpupníka zasáhli osudovou ranou, zde se rozhodují, že mu vytvoří rovnocenného soupeře, aby v něm nakonec získal skutečného přítele. Tak vznikne v Eposu druhá nejvýznamnější postava pro hledání náplně života – Enkidu. Není tam vklíněna náhodně. Je fascinující, že na ní autor (autoři) ukazuje postupné vydělování člověka z přírody. Uvědomíme-li si, že dílo vzniká v této podobě téměř před 4 tisíci lety a že je autor schopen tento motiv naplno při hledání smyslu života využít, budeme jistě překvapeni. Enkidu je původně jedním ze zvířat, žije s nimi, chodí s nimi k napajedlům, je do zvířecího světa zcela integrován. „Porostlé srstí je tělo jeho, …. Nezná ni lid, ni zemi, oděn je oděvem Sumakana. S gazelami trávou se živí, s divokou zvěří k napajedlům se tlačí a stejně jak zvířatům voda lahodí jeho srdci.“ ⁵ Zdůraznění trávy a vody je důležité pro pochopení proměny k níž dojde. Namísto vody nastoupí pivo a namísto trávy chléb. Bozi se radí, jak ho ze zvířecího světa vyčlenit a jejich řešení je opět zajímavé. Základem proměny ze zvířete v člověka není změna potravy (ta může přijít až později), ale sexuální touha a její naplnění. Pošlou za ním nevěstku Šamchatu, která ho milostným aktem zbaví zvířecí síly, ale s tím zároveň zvířeckosti ve vztazích. „Po šest dní a sedm nocí Enkidu s Šamchatou obcoval bez ustání. A když se nasytil rozkoše její svou tvář otočil k zvířatům svým. Jakmile jej spatřily, Enkidua, na útěk gazely se daly. Zvěř stepní daleko od něho pádí…. Zeslábl Enkidu, jeho běh není, jako byl dříve, ale na duchu vyrost a rozumem vyspěl.“ ⁶ Postupně se ukazuje, že k rozvoji smyslu života obou hlavních hrdinů patří hluboký mezilidský vztah. Cítíme tu jak sílu přírody, tak i potřebu tuto sílu zkrotit. Klady a zápory proměny přírodního člověka v lidskou bytost se teprve v dalším ukáží.

Zároveň vztah mezi mužem a ženou není vnímán jako plnohodnotný. Ke Gilgamešovi nepatří skutečná partnerka a Šamchata je pro Enkidua jakási prostřednice, kterou mu poslali Bohové. Šamchata má naučit Enkidua lidským způsobům v jídle, oblečení a vzájemné pomoci, ne mu suplovat manželku. Nakonec mu poví o Gilgamešovi a vzbudí v něm touhu Gilgameše poznat, tj. teprve tak vytvořit skutečný vztah. „Moudrý si Enkidu, bohu se podobáš. Proč se zvířaty běháš po stepi? Pojď, zavedu tě do Uruku hrazeního, do chrámu svatého, příbytku Ana a Ištary, kde žije Gilgameš, dokonalý silou, a jako divoký býk mocí převyšuje lidi, Budeš jej milovat jako sebe sama.“ ⁷ Také Gilgameš se musí o příchodu Enkidua dovědět předem, aby měli oba jistotu, že navázat tento vztah má smysl a že se bude na jejich životě podílet správným směrem. Důležitou roli zde sehrávají prorocké sny, které mu vykládá matka Ninsun. Nejde ale jenom o tyto konkrétní prorocké sny. Takové prorocké sny hrají velmi důležitou roli v celém díle a udržují vztah člověka k něčemu vyššímu, popřípadě k vědomí osudu.

Bezprostřední střet Gilgameše a Enkidua představuje jednak střet dvou sil – přírodní a společenské, ale i propojení obojího základu. Enkidu dodělá svou transformaci ze zvířete, Gilgameš musí ztratit část své hybris. Babylonský epos jednoznačně pracuje s představou, že původní přírodní ustavení člověka musí být překonáno, ale zároveň si máme udržovat vědomí, že jsme z přírody vzešli, a proto se nemůžeme začlenit do božského, nýbrž do lidského světa. „Utkali se na tržišti země, Enkidu bránu zatarasil svou nohou. Gilgamešovi vstoupit nedal. …. A chytili se jak zápasníci, do sebe se zaklesli. Veřeje vyrvali…. Na kolena klesl Gilgameš, na zemi nohu svou – utišil se hněv jeho.“⁸ Gilgameš, tolik pyšný na svou sílu sice prohrává, ale Enkiduovým oceněním získává satisfakci. I na Enkidua má poznání vzájemné síly vliv, když Gilgamešovi říká: „Nad ostatní muže tvá hlava se tyčí, království nad lidmi do vínku tobě dal Enlil. Všechna knížata země převyšuje tvá hlava“⁹ Oboustranná úcta k soupeři je nutná, aby vzniklo skutečné přátelství. Jde zde opět o hlubokou lidskou zkušenost, která trvá dodnes. Skutečné přátelství mezi lidmi není ustaveno na rodu, bohatství, využívání druhého pro naplnění mých zájmů, ale jedině na rovnosti a vzájemné úctě. Je to vyjádřeno nejen obdivným hodnocením Gilgameše, které vyslovuje Enkidu, ale stejně obdivným hodnocením Enkidua, které vyjadřuje Gilgameš. „Je nejmocnější v zemi, má sílu, jak souhvězdí Anovo jsou mocné paže jeho. Požehnání mu dej, aby mým bratrem byl!“¹⁰ Toto přání je dokonce realizováno tím, že Ninsun přijme Enkidua rituálně za syna. Výlučnost Enkidua oproti běžným lidem je tak dokonána.

Cesta hledání naplněného života bude od této chvíle společná, ale každý z hrdinů ji nenaplní jen společně, ale osobitě. Již od nejstarších dob lidé chápali, že přátelství není splynutím obou osobností, ale zachováním částečné jedinečnosti. Musíme připomenout, že zde nejde o jedinečnost každého člověka, jak ji chápeme nyní, ale o jedinečnost vynikajících, tj. z lidského „stáda“ oddělených lidí, v pravém smyslu slova „hrdinů“.

V předchozím ději jsme viděli dva samostatné modely naplnění života. Gilgameš ho vidí v moci, Enkidu zatím ve vyčlenění z živočišnosti. Ani Gilgamešovi, ani Enkiduovi takový život nestačí. Gilgameš bojem s Enkiduem získává představu, že život musí být naplněn hrdinskými skutky, Enkidu má představu, že získání lidského života je nějak neúplné. Reaguje na to trochu nečekaně pláčem, který plyne z toho, že sílu zvířete ztrácí, ale neví, co si počít s tím, co získal. Gilgameš mu proto nabízí svou představu, velmi častou v dobových hrdinských eposech. Člověk nemůže žít věčně, ale jeho sláva trvá a o tuto věčnost má hrdina dbát především „Padnu-li já – pak zajistím sobě jméno „Gilgameš“ – bude se říkat – „se silným Chuvavou v boji se utkal“.….„Ruce chci přiložit k dílu a pokácet cedry a jméno věčné zajistit sobě“.¹¹ Vidíme, že v této fázi jde Gilgamešovi jen o nesmrtelnost jména. V pravém smyslu slova se ještě nesetkal s fyzickou smrtí, protože smrt jeho poddaných se ho netýká, nejsou mu rovni, a proto stojí mimo jeho vnímání. Naopak Enkidu, jako ten, kdo vzešel z přírody, vnímá fyzickou stránku smrti a Gilgameše od tohoto povzneseného způsobu vidění smrti odrazuje. Tyto dva rozměry našeho vztahu k vlastní konečnosti prožíváme určitým způsobem dodnes. Máme však i složitější pohled a ani epos u této jednoduché dichotomie nezůstane. Naplnění života hrdinským skutkem je jedna z možností, čím život naplnit nejdokonalejším způsobem. Obdobně to budeme vidět u Achillea v Homérovi. Hrdinská cesta musí být nejprve vyzkoušena, tzn. že pro ni musí být získán i Enkidu. Neděje se to však přes racionalitu (to by musel Enkidu odhodit veškeré původní spojení se světem přírody), ale přes emocionalitu. Enkidu nemůže nechat Gilgameše, aby čelil nebezpečí v boji sám, musí ho tedy doprovázet. Po celou cestu k Chuvavovi zaznívá přesto jeho varující hlas. Můžeme soudit, že v Gilgamešovi se do této podoby přetavila jeho původní hybris, proto neslyší nejen varování Enkidua, ale ani své matky a starších obce. Celý konstrukt je opět dvojznačný. Bez odvahy člověk v životě ničeho nedosáhne, ale ztřeštěnou či namyšlenou odvahou si připravuje životní ztroskotání. Je nutné mít odvahu i slyšet hlas moudrého varování, to zatím Gilgameš neví. Smysl života nepoznáme dřív, než když se vyrovnáme s vlastní smrtelností a celou její absurdností. Zamyslíme-li se nad tím, musíme si uvědomit, že na nás tato tíha dopadá trvale. Připomínám např. Nohavicovu píseň Kometa. Naše pochopení vlastní konečnosti kupodivu více vyzývá k obratu k životní každodennosti a jejího významu pro náš život. V Eposu o Gilgamešovi, tedy ve velmi starém textu, se ukazuje, že toto poznání patří k původní lidské vybavenosti, ať již v jedné nebo druhé podobě. To, co obě podoby k sobě zvláštním způsobem váže, je hloubka lidského přátelství, které u Enkidua vyústí v hrdinský život a u Gilgameše v překročení jednoduchého „hrdinského“ naplnění života.

Další část eposu líčí cestu za Chuvavou a boj s ním. Chuvava je vnímán jako strážce cedrového lesa, jako přírodní živel, nebo jako ten, kdo brání lidem využívat přírodní bohatství, neboli ztělesněné zlo. V tomto boji vyvstane na povrch dobová moudrost, k níž se dnes stavíme nejednoznačně, protože máme za sebou dlouhý postojový vývoj. Původní moudrost je opřena o požadavek, který má Enkidu splnit „Nechť Enkidu přítele chrání a ve zdraví zachová druha, přes výmoly ať přenáší jeho tělo! V shromáždění našem jsme krále svěřili tobě, abys nám krále zdravého vrátil.“¹² Vývoj boje končí proto poněkud nečekaně. Chuvava prohrává a prosí Gilgameše o milost a nabízí mu vše, čím Gilgameš boj zdůvodňoval. „Pusť mne, Gilgameši. Ty budeš mým pánem a já tvým sluhou! A stromy, které jsem v pohoří vypěstoval, z nich silné pro tebe skácím a domy z nich postavím tobě!“¹³ Gilgameš váhá, dosáhl svého cíle a mohl by projevit velkorysost a Chuvavovu nabídku přijmout. Tu zasáhne Enkidu „Nedej nic na slova, jež Chuvava prones! Nedaruj Chuvavovi život!“¹⁴ Rozklíčovat to můžeme několikerým způsobem.

A. Darovat život nepříteli se nevyplácí, je to nebezpečné. B. Bojujeme-li se zlem, musíme ho vymýtit s kořenem. C. Pozdější představa slitování s nepřítelem se zde zatím nevytvořila.Oba přátele pak Chuvavu rukou společnou a nerozdílnou zabijí. Enkidu tím naplnil požadavek chránit přítele, k němuž se zavázal obci i Gilgamešově matce Ninsun. Slitovat se nad nepřítelem přichází do evropských představ především s křesťanstvím a odtud přechází i do našich kulturních vzorců. Můžeme si však ověřit, že tato myšlenka není univerzální a často se setkáváme právě s postojem, že slitovat se nad nepřítelem je spíše hloupost, která vede k budoucím problémům.

Nyní se prostřednictví děje dostáváme k dalšímu důležitému motivu. Při naplňování vlastního života se těžko vyhneme problémům spojeným s vinou a trestem. V těchto starých eposech jde vždy o nejednoznačnost situací, v nichž se člověk ocitá, protože je zde vždy vedle role vlastní vůle i nejednoznačná vůle Bohů. Signifikantní je motiv setkání s Bohyní Ištar. Viděli jsme již, jakou roli hrálo v životě Enkidua setkání s nevěstkou Šamchatou. I Gilgameš se musí setkat s ženským principem, ale na jiné úrovni, a i výsledek je zatím zcela jiný. Enkidu se nechal nevěstkou proměnit v člověka, Gilgameš si drží svou nadřazenost hrdiny i nad bohyní, protože ta je známá tím, že své milence také proměňuje, avšak zcela jinak. Jde o velmi mocnou bohyni Ištar a výčet jejích činů není nijak povzbudivý. „Kterého milence na věky si měla ráda? Tammuzovi, milenci svého mládí, rok co rok určuješ lkání …. Pestrého ptáčka si milovala, udeřilas jej a křídlo mu zlomila…. Milovala jsi pastýře, hlídače stád…. Udeřilas jej a ve vlka proměnila, takže jej vlastní hlídači honí…. Milovala jsi Išullana, zahradníka tvého otce, …. Udeřilas jej a v žábu proměnila…“¹⁵ Jde sice o babylonskou mytologii, ale je tady důležité především to, že Ištar ve vzteku dělá z lidí zvířata, jde o pravý opak činu Šamchaty. Mstivá Ištar Gilgamešovi urážku nezapomene a vyžádá si od svého otce Ana, nebeského býka, aby ho ztrestal. Vina a trest zde nemají obvyklou podobu, protože Gilgameš říká pravdu, a trest si z lidského hlediska nezaslouží. Již tady se projevuje logika mýtů. Urazit Bohy nemá člověk dělat, dokonce v řeckých mýtech se setkáváme s tím, že člověk může nést trest z vůle osudu. Babylonská logika je jiná. Gilgameš a Enkidu nad nebeským býkem proti všem předpokladům zvítězí. Prohrají nakonec s hybris, protože se tímto vítězstvím rozvášní a Enkidu dokonce udeří Ištaru stehnem býka do obličeje. To je skutečná vina a Bozi určí hrdinům odpovídající trest. Byla překročena míra spravedlivé odplaty, síla dvojice je příliš velká, a proto jeden z nich musí zemřít. Opět zde cítíme etický princip „ničeho příliš“. Volba Bohů padne na Enkidua, ale Gilgamešův trest není o nic menší. Oba hrdinové se setkávají naplno se smrtí a jsou jí zasaženi. Enkidu jako ten, v němž bylo víc živočišnosti, Gilgameš jako ten, kdo zatím smrtí intelektuálně pohrdal. Vylíčení Enkiduovy smrti a umírání je pro náš problém smyslu života důležité tím, že Enkidu si nejprve trpce stěžuje. Jako člověk poznal díky sexu s nevěstkou Šamchatou lidství a tím i vlastní smrt, kterou zvířata v plné míře neznají. Vyčlenění ze zvířeckosti mu přineslo utrpení vlastní konečnosti, považuje to za prokletí, a proto proklíná i Šamchatu. Ve filosofiích a etikách různých autorů se tento motiv často objevuje. Např. Rousseau tvrdí, že se nás tohoto poznání snažila příroda původně uchránit. Zajímavě tento fenomén postihuje i M. Heidegger. Člověk se se smrtelností vyrovnává často neautenticky. „Ono se umírá“ je útěk před vlastní konečností. My to můžeme pozorovat na vývoji malého dítěte, když se pro něj otevírá širší svět nejen bezpečí bezprostředního okolí, a postupně prožívá i pochopení vlastní konečnosti. Vědomí o nutnosti vlastní smrti se pak již nikdy nezbaví. Hořkost Enkiduových výčitek zastaví až Bůh Šamaš, který Enkiduovi připomíná, oč je lidský život hodnotnější než život zvířete. „Proč, ó Enkidu, proklínáš Šamchatu, která ti dala jíst chléb hodný bohů, dala ti pít víno hodné králů, oblékla tě v nádherné roucho a krásného Gilgameše ti dala za druha? A teď je Gilgameš přítelem tvým a rodným bratrem!“¹⁶ Je fascinující, že někdo, kdo žil před čtyřmi tisíci lety, pochopil, oč je vědomý život cennější než život zvířete, Poznal i to, že pochopit i prožít krásu a naplněnost života můžeme jen za cenu pochopení jeho konečnosti. Enkidu to uznává a postupně se se svým koncem smiřuje. Jiné je to u Gilgameše. Ten původně smrtí pohrdal, protože měl dojem, že více než fyzické přežití je věčně přetrvávající jméno. Nyní je smrtí přítele bezprostředně zasažen. Poznává, že jednotlivé hrdinství nezabrání naší skutečné smrtelnosti. Se smrtí Enkidua se těžko smiřuje, ale brzy uvidíme, že jde především o smíření se se smrtí vlastní. Nejprve tuto smrt nechce přijmout, pak chce před ní uprchnout do pustiny, ale jeho útěk opět zastaví bůh Šamaš. „Kam běžíš Gilgameši? Život, jejž hledáš, nenalezneš.“¹⁷ A Gilgameš mu odpovídá. „Když jsem po stepi chodil a bloudil, bylo snad na zemi hojně odpočinku? A přece jsem spal po celá léta! Nechť oči mé spatří slunce, ať leskem jeho se nasytím! Vzdálila se snad tma? Kolik je tu světla? Kdy bylo dopřáno mrtvému spatřit lesk slunce?“¹⁸ K rozklíčování Gilgamešovi odpovědi si musíme uvědomit několik věcí. Spal po celá léta, protože si neuvědomoval své lidské postavení. Ze stejných důvodů se pohyboval ve tmě, kterou může rozehnat právě bůh Šamaš, protože se jedná o Boha slunce, boha nikoli podsvětního.

Dalším důležitým momentem je rozdílný vztah ke smrti přítele a smrti „obyčejných“ lidí. Ti jsou zatím Gilgamešovi lhostejní, zatímco Enkidu je jeho zrcadlový obraz. Před jeho smrtí nelze prchnout do neautencity, neplatí zde výrok „Ono se umírá“. S touto smrtí není snadné se smířit. Nakonec se ukazuje, že sice jde o smrt Enkidua, ale v posledku jde o smíření se se smrtí vlastní. Svědčí o tom Gilgamešúv výkřik „Až já zemřu nebudu snad jako Enkidu?“¹⁹ Dokonce dojde k poznání, že získat trvalé jméno není rovno plnohodnotnému životu, jak o tom uvažoval dříve. Chce život tady a teď, ne vzpomínkou na něj, zachovávanou jinými lidmi. (V dalším vývoji se to podobá Achilleovu rozhovoru s Odysseem v podsvětí.)

Další náplní eposu je hledání skutečného věčného života, ne tedy smířením se smrtí, ale jejím překonáním. Opět se ukazuje rozdíl mezi Enkiduem a Gilgamešem. Enkidu pochopil vše díky svému původnímu zakotvení v přírodě, Gilgamešovi toto původní zakotvení chybí, bude proto nucen hledat vyrovnání se se svou konečností jinak a mnohem bolestivěji. Vedou ho k tomu základní existenciály – strach a úzkost. Podle mýtu jde o cestu za Uta-napištimem, jediným, kdo přežil potopu světa. Gilgamešovo vědomí je Enkiduovou smrtí probuzeno do lidsky jiné situace. Od této chvíle začíná nejen nová etapa hledání, ale i nový význam eposu pro nás. S Gilgamešem budeme procházet možnosti, které se po téměř čtyřech tisíciletích nabízejí i nám, až dojdeme k výsledku, jaký často nabízejí i moderní filosofie a etiky. Kromě toho je to cesta velmi dobrodružná, a své si v ní najdou i ti, koho tolik metafyzické problémy nezajímají. To však nebude náš případ.

Cesta za novým poznáním je zahájena výzvou, která nám říká, že budeme-li chtít najít skutečně nový smysl života, tedy zdařilý život, musíme se vzdát všech minulých představ a vykročit do neznáma. V Gilgamešovi se to předvádí na setkání s hlídači hranice, tj. s člověkem Škorpionem a jeho ženou. Výběr hlídačů vypovídá o nebezpečí, které takový krok v našem životě představuje a o odvaze, kterou je třeba prokázat. Zabydlenost ve stávajícím životě je sice pohodlná, ale chceme-li od života víc, nic dalšího a nového nám nepřinese. Škorpioni Gilgameše svádějí k tomu, aby o nic nového neusiloval a nebezpečí se vyhnul. Nakonec mu ale vyhoví. V eposu je to prezentováno otevřením brány společně s varováním, že výsledek není nikdy jistý, když se tradičních jistot vzdáme. „Škorpión-člověk otevřel ústa svá a ke Gilgamešovi mluví: „Nikoho nebylo, Gilgameši, jenž by dosáhl toho, nikdo nepřešel soutěsky horské. Na dvanácte dvouhodin uvnitř se táhnou, hustá je temnota, není tam světla. K východu slunce táhnou se cesty, k západu slunce táhnou se cesty …. Odtud jen Šamaše bozi vyváděj퓲⁰

Obrazná vyjádření skvěle prezentují problém lidské situace. Škorpión je hmyz, který umí člověka velmi bolestivě bodnout, oslepit či ochromit. Labyrint cest, které vedou na východ i na západ ukazuje nepřehlednost lidské životní situace, a poukaz na Šamaše jako boha slunce svědčí o náročnosti úkolu, který před člověkem, tedy ne Bohem, stojí. Navíc již takto starý epos využívá symboliky světla a tmy, která se bude v evropské kultuře často opakovat. Původně jsme se sešli se světlem a tmou, když Gilgameš prožíval úzkost ze smrti. Nyní jde o jinou roli. Projít temnotami znamená projít nejistotou, nemít se čeho zachytit, když jsme staré opustili a nové ještě nemáme. Vydržet nárok této tmy je o to těžší, že jak se vzdalujeme od minulého, tma houstne. Gilgameš se musí vzdát obvyklého světla našeho života a projít neustále hlubší temnotou, aby se pak vynořil v zahradě bohů. „Když urazil dvouhodin osm, vykřikl, temnota zhoustla, světla není, nic nemůže rozeznat vpředu ni vzadu. Když urazil dvouhodin devět, ucítil, jak severní vítr do tváře prudce mu zadul. Temnota zhoustla, světla není, nic nemůže rozeznat vpředu ni vzadu. Když urazil dvouhodin deset, východ byl blízko. Když urazil dvouhodin jedenáct, před slunce východem stanul, když urazil dvouhodin dvanáct, záře se rozprostřela kolem.“ ²¹ Hrdinství této cesty je jiné, než když porazili Chuvavu nebo nebeského býka. Nejde o jednotlivý hrdinský skutek, ale o hlubokou vnitřní proměnu. Očekávali bychom, že k proměně teď už došlo a vše půjde jako na drátkách. Velikost eposu je v tom, že nejde o pohádku, a proto projití temnotami je jen první úkol na cestě. V zahradě bohů narazí Gilgameš na druhou překážku, reprezentovanou šenkýřkou Bohů, tj. Siduri. Ta nejprve před Gilgamešem prchá, považuje ho za nebezpečného vandráka. Není divu, epos popisuje Gilgamešův vzhled následovně: „oděn je koží, špínou je pokryt, božské maso má na svém těle, v jeho nitru je žal. Poutníku z daleké cesty tvář jeho se podobá.“²² I toto setkání můžeme považovat za alegorii. Siduri je s Bohy v každodenním kontaktu a odmítá si připustit, že by byl Gilgameš, který je strhaný, špinavý a k smrti unavený, hoden takového setkání. Nejde jen o fyzickou, ale i o duševní špínu, jistou formu lidské ubohosti v protikladu k božské vznešenosti. Proto musí Gilgameš začít dokazovat hodnotu svého předchozího života. Zajímavé je, že to nečiní odkazem na svůj dvoutřetinový božský původ, ale poukazem na své hrdinské činy. „Lapil jsem býka, jenž z nebe přišel, a skolil. Zabil jsem strážce lesa., zabil jsem Chumbabu, jenž sídlil v cedrovém lese a lvi jsem skolil v soutěskách horských.“²³ Proč tedy Gilgamešovi takto naplněný život nestačí? Podle šenkýřky by s ním měl být spokojený a předestírá před ním vizi spokojeného života po uskutečnění hrdinských skutků. Autor eposu zde postihuje nejdokonaleji rysy života, který je obvykle nazýván poživačným, ale není daleko do tuh běžných lidí. Zde pro nás zazní další možné řešení naplnění našeho života Místo marného hledání nesmrtelnosti dávné heslo „Carpe diem“. „Kam běžíš, Gilgameši? Život, jejž hledáš, nenalezneš! Když bozi stvořili lidstvo, smrt lidstvu dali v úděl, život však do svých rukou si vzali. Ty, Gilgameši, žaludek si naplň, ve dne v noci buď vesel! Denně pořádej slavnosti, tancuj a hraj si ve dne v noci! Nechť čisté jsou tvé šaty, tvá hlava vymyta, ve vodě se koupej! Na dítko zři, jež držíš ve své ruce. Ať manželka se raduje na tvém klíně! Takové je lidské počínání.“²⁴ Takový život, který je postaven na užívání si přítomného okamžiku, aniž bychom se trápili budoucností či smyslem života, patří k možným rozvrhům vedle života hrdinského. Gilgameš vykládá, proč mu ani stará podoba života nestačí, a argumentuje setkáním se smrtí přítele. Chce za Uta-napištimem (překladem jména je Našel jsem svůj život), aby mu pomohl získat nesmrtelnost, kterou jako jediný z lidí dostal. Ten, kdo se nespokojil s životem hrdiny a poloboha, nemůže se přece spokojit s životem poživačným. Proto Gilgameš radu šenkýřky odmítá. Musí jít dál, cesta musí pokračovat, tak jako musí pokračovat lidské poznání o zdařilém životě.

Pro další krok v cestě za nesmrtelností potřebuje podle eposu člověk průvodce. Patří to k starobylým představám, Můžeme připomenout např. Platonovo podobenství o jeskyni, které je také cestou z temnoty jeskyně ke světlu, kde se sice vězeň musí odtrhnout ze řetězů, jimiž je spoután, sám, ale pak potřebuje rádce v osobě znalého filosofa. V eposu tuto roli zastává lodník Uršanabi. „A mluví Gilgameš k němu, k lodníku Uršanabi. ‚Nuže Uršanabi, jaká je cesta k Uta-napištimu? Znamení její mi dej! Ó, dej mi znamení její! Je-li to možné, moře chci překročit, možné-li to není, na step chci prchnout‘.“²⁵ Moře je zde symbolem úspěšného pokračování hledání, útěk na step, tak jako dříve, jen útěkem před tíhou smrtelnosti. Moře je ale i symbolem smrti, mluví se o něm jako o vodách smrti, které dělí svět smrtelných od nesmrtelných. Proto se jich Gilgameš nesmí dotknout, nesmí se s vlastní smrtelností kontaktovat. Tento požadavek je zjevně pro člověka nesplnitelný, epos ho však přes řadu překážek, umožní naplnit. K setkání s Uta-napištim musí dojít, aby se zrealizovala další etapa v nalézání zdařilého života. Ani zde se Gilgamešovi nejprve nedostane povzbuzení, Uta-napištim mu říká: „Což někdy pro Gilgameše byl připraven trůn ve shromáždění Bohů? Kruté smrti se nevyhneš! Což navěky stavíme dům? Což navěky pečetíme? Což navěky bratří se o podíl dělí? Což navěky trvá na zemi hněv?… Spící i mrtví – jak sobě si podobni jsou, což obraz smrti oba nevytvářejí.“²⁶ Gilgameš ale tvrdohlavě požaduje radu od někoho, pro něhož právě jím vyslovené poučení neplatí. Uta-napištim je přece také člověk, a přesto je nesmrtelný. Zde bývá vložen popis potopy světa, kterou bozi seslali na lidstvo. Tento text nacházíme potom i v dalších starověkých dílech, my ho míváme nejspíš spojený s popisem biblickým. Nakonec Uta-napištim vystaví Gigameše další zkoušce. Předtím mluvil o podobě smrti a spánku (opět motiv, který se často opakuje, a spánek bývá nazýván malou smrtí). Chce-li Gilgameš překonat velkou smrt, měl by být nejprve schopen překonat smrt malou, Uta-napištim vyzve Gilgameše, aby dokázal sedm dní a sedm nocí nespat. Co se nutně stane je vyjádřeno v dalším textu. „Však kvůli tobě, kdo nyní shromáždí bohy, abys nalezl život, jejž hledáš? Nuže, po šest dní a sedm nocí k spánku neuléhej! Ale sotva se posadil na svá stehna, spánek, jak mlha na něho dechl.“²⁷ Zamyslíme-li se nad tímto požadavkem šířeji, vidíme, že jde o požadavek překročit vlastní přirozenost. Přirozeností člověka je smrtelnost i nutnost spánku. Člověk by musel být schopen nebýt člověkem, ale to neznamená že může hledat smysl lidského života.

Zbývá otázka: Byla tato strastiplná životní cesta zcela marná? Končí epos deziluzí? Říká, že hledání naplněnosti života je nesmyslné? Kupodivu ne. Dříve než takový závěr překročíme, zbývá nám ještě jedna mýtická možnost. Uta-napištiho k tomu přivede jeho manželka. Každé úsilí si zaslouží odměnu, a Gilgamešovo úsilí bylo maximální. Místo nesmrtelnosti bychom mohli zažívat dlouhý život zbavený neduhů stáří. Uta-napištim posílá Gilgameše pro rostlinu, která to může zařídit. Ani to není možné získat bez námahy a nebezpečí. „těžké kameny uvázal na své nohy. Táhly jej dolů na dno širého moře. I popad rostlinu, třebas jej do rukou píchla. Pak těžké kameny odřízl od nohou svých a na břeh jej vyneslo moře.“²⁸ Gilgameš si uvědomuje, že člověka neustále žene dopředu neklid a rostlina obnovovaného mládí jej může tohoto neklidu zbavit. Zde dochází k dalšímu posunu v jeho charakteru. Na začátku eposu jsme viděli jak krutě a bezohledně zachází se „svým“ lidem. Pak jsme se s ním vydali na cestu za individuální nesmrtelností. Výklad, proč chce nést rostlinu ke svému lidu se nese dvojím způsobem. Chce ji vyzkoušet na někom jiném a pak teprve získat jistotu o jejím působení na sobě. Nebo mu nyní začíná jít i o jeho lid. Přikláním se k tomuto řešení, protože vývoj k dobrému vládci, který svými činy realizuje svůj zdařilý život ve službě druhým, není ještě dokončen. Vzácnou rostlinu vlastní nepozorností ztrácí a pozře ji had. Ten osvědčuje její působnost tím, jak pravidelně svléká svoji kůži (zdá se že znovu a znovu mládne). Rostlina funguje, ale Gilgameš nezískává ani tuto možnost. Mohu připomenout, že možnost věčného mládí byla v evropské i mimoevropské kultuře často uplatňována, vždy však nakonec byla odmítnuta. Gilgameš se vrací do Uruku s prázdnýma rukama. Zdá se, že teď si musí připustit, že cesta hledání náplně života byla opravdu zbytečná. „Tenkráte Gilgameš usedl a hořce plakal, po tváři jeho stékaly slzy. A uchopil za ruce lodivoda Uršanabi: ‚Pro koho, Uršanabi, se namáhaly mé ruce, pro koho jsem proléval krev srdce svého? Ni špetku dobra jsem pro sebe nedosáhl, jen pro lva země (tj. hada) jsem vykonal dobro!‘ “²⁹ To, že cesta byla zbytečná, ale není pravda. Vrací se moudřejší a tato získaná moudrost se objevuje v závěru eposu. Začali jsme na hradbách Uruku a na těchto hradbách také končíme. Tentokrát nejsou objektem pýchy a lidského utrpení poddaných. Naopak jsou dílem, které má sloužit všem k ochraně města i lidu. Gilgameš dospěl k poznání, že jen naše dílo po nás zůstává, a tím nás v určitém smyslu slova činí nesmrtelnými. Přes tisíciletí si podávají ruce různí myslitelé, kteří k obdobnému závěru také dospěli. I na nás tedy je, abychom zodpovědně využívali svých možností, a tak naplnili svůj život. Abychom dosáhli přesvědčení o jeho zdařilosti, o tom, že jsme nežili nadarmo.